Rodinná logika

Rodinná logika

Jakmile jsem měla chvíli klidu, vzala jsem do rukou kancionál a nalistovala litanii loretánskou. Co na tom, že právě začala doba postní a kulminuje boj s koronavirem, mně zněly v uších slova klanění se Matce církve, Pomocnici křesťanů a Královně rodin. Dlouho mi hlavou svištěly otázky, na něž se mi doteď odpovídá lépe spíš srdcem než-li rozumem.

Slovy svatého Pavla uvozuji mou úvahu: “Je-li Bůh s námi, kdo proti nám.” (Řím 8, 31) Tak tedy - Bůh je náš nebeský otec. Někdy znázorněn na klenbě kostelní jako oko Boží prozřetelnosti, vyvolává lecjaké dojmy a pocity. Představa nedozírné vzdálenosti a velikosti nebes nám občas ztěžuje, neřku-li znemožňuje představit si, jak skutečně je nám Bůh blízko. Otec, který není vzdálený, ale který o nás ví. Tolika jmen se mu už dostalo. Boha nazýváme ochráncem, štítem a Pánem, Králem a Hospodinem. Není však nic bližšího než Otec, nebeský táta. U toho nezůstává(m), On - jeden ve třech osobách, je štědrý Dárce.  Dal nám také nebeskou matku - Marii. Stvořil ji, dokonce bez poskvrny dědičného hříchu a pak vzal rovnou do nebe. Výtah bez mezipater na nebeskou báni. Úplně vidím, jak tam byla vzata za doprovodu andělských chórů. Jaká nádhera to musela být. Jistě se samo nebe na tu slávu vybarvilo těmi nejkrásnějšími barvami. Maria - nad Slunce jasnější. 

Bez snah rouhat se, spíše s dětinskou zvědavostí (mně jako Božímu dítěti vlastní) mi vztah mezi těmi dvěma nikdy nepřišel logický. Bůh je Otec, Maria je Matka. Nevadí, zůstává mi to tajemstvím. Jen nevím, co odpovím, až se mne někdy mé dítě zeptá a bude žadonit, abych mu třeba ukázala nějakou jejich rodinnou (nedej Bože svatební) fotku. Zatím přesně nevím, co mu odpovím. Když ono to je složité, Ti dva nejsou manželé. A dokonce ani svatý Josef není opravdovým tatínkem Ježíška. A do toho my všichni lidé jsme Boží (a Mariiny) děti. Nebudu mu moct ukázat žádnou fotku, kde je Bůh, byť jen jako světelná záře po boku s Marií a spolu s nimi Ježíš(ek) slavící třeba Vánoce.  Fantazii kéž dopomůže sám Bůh, případně pohádka Anděl Páně. A to nemluvím o Duchu svatém nebo holubici. To už je na jednoho příliš složité.

Téma tradičního uspořádání rodiny versus přehršel všech teorií gender a jim podobných je teď velmi ožehavá. Zamyšlení nad mou nebeskou rodinou to nijak nebrání, naopak mě vede ještě dál a přimyká mě k ní. “Otce znám a domov mám připravený v nebesích” - zpívá se v jedné křesťanské písni. To bychom měli - Otce. “Maria, Matko rodin” - takto se přimlouváme v modlitbě k Marii. Maria je Matka. A teď Ježíš. Víte, nemám a nikdy jsem neměla bratra - tedy pokrevního. Zato mám dvě sestry a s hrdostí můžu říct, že mé sestry mají prima bráchu. Myslím tím Ježíše. Lepšího bratra bych si nevybrala. Svému bráchovi asi nikdy nedáte označení Pán, Spasitel, Vykupitel. Ježíši ano, on si to zaslouží. Jsme sourozenci už dva tisíce let, když se to tak vezme. Vždyť Maria je Matkou Ježíšovou a je také Matkou mou. Tady právě přichází vhod biblické: “ U Boha je jeden den jako tisíc let.” (Ž 90,4) A aby nebylo pochyb, Otec mě ještě ujišťuje slovy: “Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal .” (Ž 139, 16) Úžasné je, že Kristus je Živý i dnes a denně jej můžu potkat nejen ve svých bližních (bratřích a sestrách), ale samotného pod způsobou chleba. Je mi zřejmé, že slova o mém sourozenci vytržená z kontextu mohou znít podobně ulítle jako když Saxana v pohádce říká o svém tátovi, že je netopýr. Ano, vždyť “My jsme blázni pro Krista, vy ovšem jste v Kristu rozumní; my jsme slabí, vy silní; vy slavní, my beze cti.” (1. Kor 4,10) 

Chce to víru, když máte úplně úplnou nebeskou rodinu a v nebi se s ní toužíte shledat. Cítit to v srdci, vnímat na každém kroku, jak to jen jde a v rodině křesťanů se o tom tu a tam posdílet.