Můj život je obětí

Můj život je obětí…

...pomyslela jsem si, když jsem se došourala do kuchyně. Byla jsem úplně zesláblá a měla i neměla jsem hlad zároveň. Byl to hodně zvláštní pocit. Bolelo mě celé tělo, jako když má člověk chřipku. Tak tak se mi podařilo oškrábat brambory a dát je do hrnce. Voda začala vařit. Ztlumila jsem plamen a opřela jsem se. Znovu jsem se sesula k zemi. Ach, ta nekonečná únava. To každodenní vyčerpání. Čím to bylo? A co je způsobovalo? Nevěděla jsem. Nevěděla jsem, co mi je ani to, jestli budu mít silu připravit si oběd. S obtížemi jsem se pohybovala po kuchyni a jen velmi pomalu jsem chystala suroviny. Každý pohyb mě vyčerpával. Pokaždé, když jsem překonala vzdálenost několika kroků, jsem se zastavila a pokusila se zhluboka nadechnout. Ani to nebylo snadné. Musela jsem vystačit s tím, co doma mám. Uvařila jsem lehký oběd. 

Tak to šlo den co den. Asi týden trvalo, než jsem se zase dala dohromady. Během toho času se mi naskytlo více prostoru k přemýšlení. To znám moc dobře. Přemýšlet, co bylo a co bude. A nakonec se myšlenky stáčí k mé bolesti. To jsem si přála ze všeho nejméně. Rozhodla jsem se věnovat čas strávený na lůžku ve prospěch druhým. Častokrát jsem slýchávala o tom, jak mohou nemocní obětovat své utrpení pro druhé. Přiznám se, že jsem tomu nikdy tak úplně nerozuměla, ale něco ve mně mi říkalo, ať to zkusím. Dlouho jsem neotálela. Hned při ranní modlitbě jsem poprosila Boha, aby mne použil a dal mi pro dnešní den sílu nést tíhu mého kříže. “Když už se nedaří mně, ať se daří jiným.” pomyslela jsem si. “Ať se daří druhým.” opakovala jsem si. V duchu jsem myslela na mé nejbližší, pak na ty, které potkávám a konečně na ty, kteří trpí mnohem více než já. Skutečně jsem si přála, aby se má oběť proměnila. Nebylo snadné udržet pozornost. Někdy to šlo snadněji, jindy to bylo obtížnější. Ale modlitba mě osvobozovala. 

Během těch chvil utrpení jsem přeci jen prožila něco krásného. Ve skrytosti jsem sloužila druhým. Byla jsem k dispozici úmyslům v podobě a ve sledu podnětů, které ke mně přicházely. Na konci tohoto období jsem cítila zvláštní klid. Nebyla to jen fyzická úleva. Z mého nitra prýštil pokoj. Připadala jsem si vyrovnaná. Doufám, že nejen já, ale také ti, za které jsem mé modlitby obětovala, pocítili pokoj. V modlitbách setrvávám. Toužím po tomto i nadále. Kéž je můj život obětí.