Modlitba nahlas

Modlit se nahlas je užitečné. Občas se slyšíme, jaké blbosti říkáme.

Jedu autobusem a zrovna hraje má oblíbená písnička. Přemýšlím nad tichem, prostorem pro modlitbu a v uších mám jako většina lidí okolo sluchátka. A skrze barevné listí stromů prosvítá podzimní slunce. Ale já nemám čas ho vnímat. Poslouchám přece svou oblíbenou písničku!

Kolik času pro Boha nám v dnešním uspěchaném světě zbývá? A jakým způsobem s Bohem mluvíme?

Mluvíme spolu nahlas. Poslouchám hlasitou hudbu. Zpíváme nahlas. Smějeme se nahlas. Když se nám něco podaří, nahlas si zakřičíme. (občas) Když nás něco hodně bolí, řveme nahlas (taky občas :D ). Většinu věcí děláme nahlas. Ale co modlitba? Modlitba je tichá. S Bohem mluvíme potichu.

Ano. Myslím, že nejsem jediná, kdo se nemodlí k Bohu nahlas. Proč? Proč prostě a jednoduše nevejdeme do svého pokojíku a nerozmlouváme s Bohem jako dítě se svým rodičem? Jako dítě plné důvěry v lásku své matky nebo svého otce, které řekne, když má z něčeho radost, když ho něco trápí...? Protože jsme dospělí? Protože Bůh nejde vidět? Protože se to tak nedělá?...

Netvrdím, že modlit se v tichosti je špatné. Nebo že rozjímání nepřináší plody. To rozhodně ne. Styl modlitby souvisí, řekla bych, i s povahou člověka a taky s jeho aktuálním citovým rozpoložením. Jen mi přijde velice vhodná zkušenost modlitby nahlas. Takového hlasitého rozhovoru s Bohem jako s Tím, kdo nás nejvíce miluje. Když si takto Boha představím, nemůžu být v tichu. A už vůbec nedokážu s Bohem nemluvit. Zkrátka mi chybí. S radostí mu děkuji za to, co mi dal a dává. S obavami mu předkládám své strachy. Smutně se s ním dělím o svá zranění a problémy. Jako s nejlepším přítelem. I on mi chce něco říct. Naslouchám mu. A pokud mám radost (a tu většinou mám), zazpívám si "s Ním".

Myslím si, že není běžné se takto modlit. Ale kdybychom to zkusili, možná bychom objevili nové dimenze svého vztahu s Bohem, Jeho vztahu k nám, nové dimenze modlitby...

Já to zkusila a něco jsem už objevila. Zkuste to také. Třeba se uslyšíte, jak stále prosíte za to samé až vám nakonec dojde, že je to pošetilá prosba. Nebo si uvědomíte, že děkujete automaticky za stejné věci, ale význam svých slov si neuvědomujete. Nebo - a to je snad nejkrásnější - prostě a jednoduše někdy zjistíte, že vás Bůh tak miluje, že nemusíte říkat nic a můžete s ním jen tak být.